
Zdroj obrázku: Dodge
Na začátku devadesátých let, v době, kdy americký trh ovládaly unylé sedany a poněkud mdlejší sportovní vozy, vzniklo něco nevídaného. Z hlubin vývojových kanceláří Chrysleru se zrodil Dodge Viper – auto, které neznalo kompromis. Vznikl díky touze po návratu surové síly, po autě, které se nebude bát přiznat své mechanické srdce. Viper se nestal jen autem, ale fenoménem.
Když v roce 1989 zazářil první koncept rudého Viperu na autosalonu v Detroitu, nikdo ještě netušil, že se z něj stane legenda, která změní směřování amerických sportovních vozů. S podporou Carrola Shelbyho, který do vývoje vnesl odkaz AC Cobry, se začalo pracovat na projektu, který měl posunout image Chrysleru na úplně jinou úroveň. A stalo se. Viper SR I, vyráběný od roku 1992, vyčníval z davu nejen svým designem bez zámků a klik, ale i tím, že mu chyběla střecha, klimatizace, a dokonce i boční okna. Šlo o návrat k podstatě řízení – surové, nekompromisní, syrové.
Pohon zajišťoval monstrózní osmolitrový desetiválec, původně odvozený z motoru nákladních vozidel Ram. Práci na něm však dostali technici z Lamborghini, které Chrysler tehdy vlastnil. Odlitý z hliníku, se dvěma ventily na válec a výkonem přes 400 koní, nebyl tenhle motor žádný drobeček. S manuální šestistupňovou převodovkou, bez jakýchkoliv elektronických berliček, nabízel zážitek, na který se nezapomíná – především při prvním plném sešlápnutí plynu. A právě v tom spočívala jeho magie. Nebyl nejrychlejší, ani nejtechnologičtější. Ale byl nejpřímější.
V roce 1996 se zrodila druhá generace Viperu – SR II. Přinesla modernizaci, pevnou střechu, nové podvozkové komponenty z hliníku a hlavně kupé GTS s dvojitými bublinami na střeše, které umožnily závodníkům nasadit přilby. Výfuky se přestěhovaly ze stran pod zadní nárazník, karoserie byla tužší a motor výkonnější. Kupé GTS se stalo předlohou pro závodní Viper GTS-R, který dominoval na závodních okruzích po celém světě a přinesl značce nevídanou prestiž.





V závodním prostředí se Viper GTS-R ukázal jako skutečný válečník. Vyhrával ve třídách na Le Mans, Spa nebo Nürburgringu. Vítězství sbíral nejen ve své kategorii, ale občas dokázal porazit i mnohem lehčí a sofistikovanější prototypy. Závodil pod hlavičkou týmů Oreca, Larbre, Zakspeed a dalších. V jeho kokpitu se vystřídali závodníci jako Pedro Lamy, Karl Wendlinger či dokonce Alain Prost. Vývoj GT2 specifikace probíhal převážně ve Francii, ale měl globální dopad. Viper GTS-R ukázal, že americká technika, správně uchopená, dokáže konkurovat evropské špičce.
Na silnici se Viper stal snem tisíců řidičů – ne vždy však snesl realitu běžného provozu. První generace byla bez airbagů, ABS i trakční kontroly a neodpouštěla chyby. Silný motor, přetížení přes 1 g a absence elektroniky způsobovaly, že mnozí řidiči nezvládli jízdu hned po převzetí od prodejce. Přesto se stal Viper SR I kultovním vozem – právě pro svou syrovost. V devadesátých letech patřil k nejrychlejším autům světa a zároveň si zachoval cenovku, na kterou se dalo dosáhnout. Nejen milionáři, ale i „obyčejní Američané“ pracovali ve dvou i třech zaměstnáních, jen aby si splnili svůj sen.
S vývojem SR II přišla větší dostupnost výbavy, komfortu, klimatizace i elektrických oken. Stále však zůstával věrný své identitě. Z posledních verzí vznikly i limitované edice – například GT2 Champion Edition nebo ACR (American Club Racer), které ukázaly, že Viper umí být i ostrým nástrojem pro amatérské okruhové ježdění. Dodge se dokonce pokusil o specifikace s karbonovými díly, lepší aerodynamikou nebo lehčími komponenty. Ale vždy se držel své základní filozofie: jezdit rychle, hlučně a bez výmluv.
Závěrem je nutno podotknout, že SR I a SR II jsou dnes považovány za zlatou éru modelu Viper. Tyto vozy zanechaly stopu nejen v srdcích fanoušků, ale i na asfaltu závodních tratí. Jejich sběratelská hodnota roste každým rokem, především u verzí GTS-R nebo limitovaných edic. Pro milovníky automobilové historie je to připomínka doby, kdy auta měla duši, řidič musel řídit a nic nebylo přikrášlené elektronikou.
Dodge Viper SR I a II tak zůstávají trvale zapsané v automobilové kronice jako jedny z nejčistších sportovních vozů své doby. A právě díky tomu si jejich odkaz uchovává lesk i v době, kdy automobilky raději sází na ticho elektromotorů než na burácení desetiválce.